Proč se říká el agua, a ne la agua

Voda je ve španělštině ženského rodu. Všechno, co se k ní ve větě přidá, má proto ženský tvar: agua fría je studená voda, agua clara čirá voda, a kdo napíše agua frío, udělá chybu, kterou slyší každý rodilý mluvčí. Jenže člen před tím slovem je el, tedy přesně ten, který máš v hlavě spojený s mužským rodem. El agua.

Učebnice to obvykle odbudou poznámkou, že la agua by se špatně vyslovovalo, a jdou dál. Vysvětlení je přitom jinde a stojí za přečtení, protože po něm přestane být el agua výjimka k zapamatování. To el před agua totiž není mužský člen. Je to ženský člen ve staré podobě, kterou španělština používala před osmi sty lety a která se do dneška udržela jen tady.

Latina žádné členy neměla

Začít se musí o kus dřív. Latina neznala el, la ani un. Voda byla prostě aqua a z věty se poznalo, jestli je řeč o vodě obecně, nebo o té konkrétní ve džbánu. Je to stejné jako v češtině: členy nemáme a nikomu nechybějí.

Co latina měla, byla ukazovací zájmena. Jedno z nich španělština obrousila a udělala z něj slova, bez kterých se dnes neobejde: ille (tamten), v ženském rodě illa (tamta) a ve středním illud (tamto). Mluvčí je začali přidávat k podstatným jménům, kdykoli šlo o něco známého — zhruba tak, jako se česky řekne „ten chleba, co jsi koupil“. Používalo se to čím dál častěji, slovo přitom ztratilo přízvuk, zkrátilo se a nakonec přestalo ukazovat. Zbyl z něj člen.

Poslední dva řádky se často slévají do jednoho, protože výsledek je v obou případech lo. Slovník Akademie vede člen a zájmeno jako dvě hesla.

Latina měla tři rody a španělština si nechala dva. Po tom třetím, středním, zůstalo jen pár zájmen (esto, eso, aquello) a člen lo: žádné španělské podstatné jméno střední rod nemá, ale lo bueno nebo lo que dijiste se říká denně. Část jazykovědců ho za člen ani nepovažuje a mluví o něm jako o zájmenu. Zájmena z téhle tabulky mají vlastní příběh a rozebíráme ho v článku o tom, proč se říká se lo, a ne le lo.

Co se stalo z ILLA AQUA

Ve staré španělštině měl ženský člen dvě slabiky a zněl ela, v množném čísle elas; mužský člen měl v množném čísle elos. V nejstarších dochovaných zápisech jsou tyhle tvary běžné. Pak se začaly krátit a záleželo při tom na jediné věci: čím začínalo slovo za nimi.

• Před souhláskou odpadlo e na začátku: ela casa dalo la casa.
• Před samohláskou odpadlo a na konci: ela agua dalo el agua.

La i el jsou tedy tentýž člen, jen ořezaný z opačné strany. Jazykovědci takovým podobám říkají alomorfy.

Nejdřív se to dělo před každou samohláskou, i nepřízvučnou. Ve starých textech se proto dá číst el espada, el arena, el oreja nebo el esposa, tedy tvary, které by dnes nenapsal nikdo. Vedle nich se přitom běžně psalo i la agua: u Alfonse X., u Cervantese i u Góngory, kterému v jednom verši la agua plodí všechno dobré. Obě podoby se tehdy střídaly a ani jedna nebyla chyba.

Pak se okruh zužoval. Od 18. století platí to, co platí dnes: ženské el jen před podstatným jménem, které začíná přízvučným a. Dozvuky byly ale dlouhé a ještě v 19. století se v literatuře objevuje el alta cima, vysoký vrchol, nebo el ancha escalera, široké schodiště; alta i ancha jsou přitom přídavná jména.

A ještě jedna věc, kvůli které se to celé plete. Mužský člen el má docela jiný původ. Podle dnešního výkladu pochází z prvního pádu zájmena ille, kdežto zbytek té řady z pádu čtvrtého; jistota to není a Akademie sama píše, že se o tom mezi gramatiky vedl spor. Pro čtenáře je podstatné jen tohle: el v el agua a el v el libro jsou dvě různá slova, která se shodou okolností píšou i vyslovují stejně.

Kdy se před ženským slovem píše el

Pravidlo má čtyři podmínky a musejí platit všechny najednou. Stačí, aby jedna neplatila, a vrací se la.

1. Slovo je ženské a v jednotném čísle.
2. Začíná na a- nebo ha-. U ha- se h nečte; v domácích slovech ho španělština nevyslovuje, takže hacha zní, jako by se psalo acha.
3. Na tom a je přízvuk. Tohle je ta podmínka, která celé pravidlo řídí. Pro Čecha je nezvyklá, protože čeština má přízvuk napevno na první slabice a španělština ne.
4. Člen stojí těsně před podstatným jménem. Jakmile se mezi ně něco vloží, je po pravidle.

Nejlíp je to vidět na dvou sloupcích slov, která vypadají skoro stejně. Rozhoduje jen to, kde je v nich přízvuk; tučně je slabika, na kterou v řeči připadne.

Na čtvrtou podmínku se zapomíná nejčastěji. Jakmile mezi člen a podstatné jméno vstoupí přídavné jméno, je z členu zase obyčejné la: el agua fría, ale la fría agua; el hacha del leñador, ale la afilada hacha. Totéž platí, když se podstatné jméno úplně vypustí: el ansia de placeres, touha po rozkoších, ale la de dinero, ta po penězích.

Pravidlo se tedy týká jen podstatných jmen, ne přídavných, a to i když jsou na první pohled k nerozeznání. Alta je ve spojení la alta cumbre přídavné jméno, vysoký vrchol, takže se píše la. Ve spojení el alta médica, propuštění z lékařské péče, je alta podstatné jméno, a člen je proto el.

Stejně se chová neurčitý člen a dvě slova, která z něj vznikla: un agua, un hacha, algún alma, ningún arma. I tady platí, že to není mužský tvar, ale zkrácené una, alguna a ninguna. Plné una águila se za chybu nepokládá, jen se dnes skoro neslyší. A jakmile se mezi člen a podstatné jméno něco vloží, zkrácení zmizí: una majestuosa águila.

Kdy se el nepoužije

Výjimek je víc, než se obvykle uvádí, a většina z nich dává smysl, jakmile víš, odkud se to el vzalo.

• Množné číslo. Pravidlo platí jen v jednotném: las aguas, las hachas.
• Zdrobněliny a odvozená slova. Koncovka přetáhne přízvuk na jinou slabiku a s ním odejde i důvod: la agüita, vodička, la alita, křidýlko, la hambruna, hladomor. Tvary el agüita se v textech najdou, za spisovné se ale nepokládají.
• Složeniny, které začínají nepřízvučným a. La aguamarina (akvamarín), la aguanieve (déšť se sněhem). To, že je v nich schované agua, na věci nic nemění.
• Jména písmen. La a, la hache. Nejspíš proto, že se za nimi myslí slovo letra, písmeno: la (letra) a.
• Vlastní jména lidí. La Ana, la Álvarez. U příjmení je to navíc jediný způsob, jak poznat, jestli je řeč o ženě, nebo o muži.
• Jména firem. La Alfa Romeo je značka; el Alfa Romeo by bylo auto.
• Většina zkratek. Rozhoduje slovo, které se za zkratkou skrývá: la APA proto, že asociación má přízvuk na konci. Naopak el AVE, španělský rychlovlak, je mužské podle slova tren, a el je tam doopravdy mužský člen.
• Označení osob, kde se rod musí poznat. La árabe, Arabka, la ácrata, anarchistka. Tvar je pro obě pohlaví stejný, takže člen je jediné, co o pohlaví vypovídá. U slov, která mají pro každý rod vlastní tvar, drží tradice naopak el: el ama, paní domu, el aya, vychovatelka. U ženských tvarů, které vznikly nedávno, se ale mluvčí sami přiklonili k la, a říká se la árbitra, rozhodčí.
• Zeměpisná jména kolísají. U světadílů se el drží (el África negra, el Asia islámica), u zemí a měst převládá la: la Austria, la Ávila. A u Haagu je člen rovnou součástí jména, La Haya.

Slovo zůstává ženské

Změnil se člen, rod ne. Všechno ostatní ve větě se tedy chová, jako by tam la stálo dál.

• Přídavné jméno za podstatným: el agua fría, el águila majestuosa. Tvary el agua frío nebo el águila majestuoso jsou chyba.
• Přídavné jméno před podstatným: una única área, jediná oblast. Tady se chybuje ještě častěji, protože člen je zkrácený a svádí k mužskému tvaru.
• Přísudek: el agua está fría, voda je studená.
• Ukazovací zájmena: esta agua, esa hacha, aquella águila. Ne este agua; tuhle chybu dělají často i rodilí mluvčí.
• Ostatní určující slova: toda el agua, mucha hambre, poca agua, otra área. Zůstávají ženská, i když je člen mezi nimi a podstatným jménem.

Zvlášť stojí slovo arte, umění, a je potřeba říct, že náš případ to není. Arte totiž kolísá v rodě samo od sebe: v jednotném čísle se dnes užívá jako mužské (el séptimo arte, sedmé umění, tedy film), v množném jako ženské (las artes marciales, bojová umění, las malas artes, nekalé praktiky). Ženský člen el má jen tam, kde se arte v jednotném čísle jako ženské opravdu používá, třeba el arte poética, nauka o básnictví. Proto se píše el arte moderno s mužským přídavným jménem, aniž by to bylo porušení shody.

A pár slov, u kterých je el opravdu mužský člen, protože i ta slova jsou mužská: el altavoz (reproduktor), el avestruz (pštros), el aguardiente (pálenka).

Jak si to zapamatovat

Seznam pravidel se nenaučíš tím, že si ho přečteš. Zapamatuje se ten obrázek: ženský člen měl dvě slabiky a před vodou mu odpadla ta zadní. Když si tohle vybavíš, vyjde ti el agua fría i esta agua samo, protože v hlavě budeš mít pořád ženský člen.

Zbytek je zvyk a ten se bere z mluvení. Přízvuk je u toho mimochodem důležitější, než se zdá: čeština ho má napevno na první slabice, španělština ne, a patří k tomu, co Čecha prozradí nejdřív. Psali jsme o tom v článku o slově perejil. Právě na tyhle drobnosti je dobré mít někoho, kdo je slyší: opravujeme je ve skupinových kurzech i při individuální výuce.

• Výklad vzniku tvaru i všechna pravidla jsou z hesla el v Diccionario panhispánico de dudas (2. vydání, Real Academia Española a Asociación de Academias de la Lengua Española), oddíly 1 až 2.3, a z hesel agua, arte a uno -na.
• Dějiny tvaru, doklady ze starých textů a výjimky podrobněji: Nueva gramática de la lengua española (RAE a ASALE), § 14.2, Formas del artículo determinado (I).
• Původ zájmen a členů z latinských ille, illa, illum a illud: Diccionario de la lengua española, hesla el, la a lo, la.
• Fotografie vody — Person pours water from a bottle into a glass in a kitchen, Shixart1985, CC BY 2.0, ořez na šířku.
• Rukopis Písně o Cidovi — Cantar de mio Cid f. 1r, opsal Per Abbat, volné dílo.
• Fotografie orla — Golden eagle, Patagonia Lake, Arizona, Alan Schmierer, CC0, výřez.
• Fotografie sekery — Splitting logs, Dan Edwards, CC0, ořez na šířku.