Proč se ve španělštině říká se lo, a ne le lo

Víš, že „mu“ je le a „to“ je lo. Chceš říct „dám mu to“, poskládáš le lo doy a lektor ti to opraví na se lo doy. Jenže se přece znáš ze se lava, „myje se“, a tady se nikdo nemyje. Kde se tam vzalo?

Vzalo se tam ve středověku a s mytím nemá nic společného. Když ten příběh znáš, přestane se lo vypadat jako výjimka, kterou si někdo vymyslel na studenty.

Kde na to narazíš

Španělština má pro třetí osobu dvě řady krátkých zájmen. Jedna odpovídá na otázku komu: le (jemu, jí, vám) a les (jim). Mluvnice jí říká dativ, česky třetí pád. Druhá odpovídá na otázku koho, co: lo, la, los, las. To je akuzativ, čtvrtý pád.

Každé zvlášť funguje bez potíží. Jakmile se ale ve větě sejdou obě, z le i z les se stane se:

• Le doy el libro. → Se lo doy. (Dám mu ho.)
• Les mando la carta. → Se la mando. (Pošlu jim ho.)
• Le compro las flores. → Se las compro. (Koupím jí je.)

Tvary *le lo nebo *les la se neříkají vůbec; hvězdička před slovem v jazykovědě označuje právě tohle. U ostatních osob se přitom nic neděje: me lo das, te lo doy, nos lo dan. Pořadí je stejné jako v češtině, nejdřív komu, potom co: „mu to“, se lo.

Proč to mate

Slovo se totiž potkáš dávno před tím, a ve dvou jiných úlohách. V se lava je zvratné, stejně jako české „se“ v „myje se“. V nápisu se habla español dělá větu neosobní, „mluví se tu španělsky“. A teď přijde se lo doy, kde je činitel úplně konkrétní, já, a nikdo nic nedělá sám sobě.

Často se k tomu říká jen to, že le lo by znělo špatně. Španělé si ale se nevybrali kvůli libozvučnosti. Zdědili ho, a to oklikou přes tvar, který dnes už nikdo nepoužívá.

Od latiny ke gelo

Na začátku jsou dvě latinská ukazovací zájmena: illī, „tomu, jemu“, a illum, „toho, to“. Ze samotného illī je dnešní le, ze samotného illum dnešní lo.

Jinak to dopadlo, když stála obě hned za sebou. V mluvené latině se illī illum vyslovovalo jedním dechem a s jediným přízvukem, jako jedno slovo. Koncové i prvního zájmena se tak dostalo těsně před samohlásku druhého a souhláska l před ním změkla. Jazykověda takovému změkčení říká palatalizace. Mezistupeň se dopočítává jako *(e)liélo (tady hvězdička znamená tvar, který nikdo nezapsal a který se odvozuje z toho, co bylo před ním a po něm). Že to začalo nejspíš už v latině, naznačuje italština: ta má pro „mu to“ dodnes glielo.

Ve staré kastilštině z toho vyšlo gelo. Písmeno g se tu četlo jako české ž, takže to znělo [želo]. K tomu gela, gelos, gelas. V Písni o Cidovi stojí třeba verš E bien gelas guardarien fasta cabo del año, zhruba „a dobře mu je budou opatrovat až do konce roku“.

Na gelo jsou zvláštní dvě věci a obě se hodí i dnes. Zaprvé drželo pohromadě. V rukopise Písně o Cidovi se jiné dvojice zájmen píšou jednou spolu a jindy zvlášť (nos lo, vos lo), kdežto gelo vždycky dohromady, a nikdy se neobjevilo v obráceném pořadí. Ve francouzštině se přitom ustálilo pořadí opačné, le lui. Zadruhé nemělo množné číslo. Gelo znamenalo „mu to“, „jí to“ i „jim to“; tvar *geslo nikdy neexistoval.

Jak se z gelo stalo se lo

Na konci středověku se ve španělštině začaly měnit sykavky. Hláska ž přišla o znělost a vyslovovala se jako š, takže gelo znělo [šelo]. A š je od s jen kousek.

Tím se k sobě přiblížila dvě slova, která do té doby nikdo nepletl. Ge bylo mezi zájmeny osamělé: samostatně se nepoužívalo a žádnému jinému tvaru se nepodobalo. Se naopak znal každý, stálo na stejném místě před slovesem (gelo dice, se lo dice) a stejně jako ge nemělo množné číslo. Mluvčí tedy podivné slovo nahradili známým, které znělo skoro stejně. Na konci 15. století začíná gelo ustupovat a v 16. století už z písemností mizí.

Na té změně je jedna věc, kterou by nikdo nečekal. Hláska š se ve španělštině jinak proměnila v dnešní j, tedy v hlásku podobnou českému „ch“: z dixo je dijo, z fijo je hijo. Gelo šlo jinudy a skončilo u s. Sama podobnost zvuku by na to nestačila; rozhodlo, že vedle stálo hotové se. Kolik která z těch příčin vážila, o tom se historici jazyka dodnes přou. Na tom, že se lo je pokračování gelo, se shodnou.

Se v se lo není se ze se lava

Tohle si z celého příběhu odnes. Ve španělštině jsou dvě různá slova, která se dnes píšou i vyslovují stejně. Jedno je zvratné se a to má španělština po latinském sē. Druhé je přestrojené le: zbytek latinského illī, který prošel přes ge. Lingvisté mu říkají „nepravé se„. Je to podobná náhoda, jako když v češtině „ženu“ znamená jednou manželku a jednou „honím“.

Poslední řádek je zkouška, kterou můžeš použít kdykoli. Vezmi z věty lo a řekni místo něj celé podstatné jméno. Jestli se se změní zpátky na le nebo les, bylo to „komu“. Jestli zůstane, je zvratné: se lo pone („obléká si ho“) dá se pone el abrigo.

Z toho, čím se lo kdysi bylo, plynou tři věci, které v hodinách vypadají jako samostatná pravidla:

• Se neprozradí, komu. Po gelo zdědilo, že nemá množné číslo, a rod nerozlišovalo ani le. Se lo doy je „dám to jemu“, „jí“, „jim“ i „vám“. Když to z rozhovoru není jasné, Španěl to doplní: Se lo doy a ella.
• Se los dije. Ve velké části Latinské Ameriky uslyšíš tuhle větu ve významu „řekl jsem jim to“, i když „to“ je jedno. Množné číslo, které se na se nevejde, si mluvčí odloží na konec, na lo. Podle akademické mluvnice to v Mexiku a v dalších oblastech proniká i do vzdělané mluvy, ve Španělsku nebo v Chile ne. V psaném textu se drž se lo dije; když ale uslyšíš se los dije, víš, kde se to vzalo.
• Drží pohromadě. Buď obě před slovesem, Se lo voy a decir, nebo obě za ním a dohromady, Voy a decírselo. Rozdělit je nejde: *Le voy a decirlo se neříká. Je to stejná soudržnost, jakou mělo gelo.

Hiroto Ueda z Tokijské univerzity, o jehož práci se tenhle článek opírá, z toho vyvozuje, že se lo je ve skutečnosti pořád jedno slovo, tak jako al nebo del, a jen ho píšeme zvlášť. Je to hypotéza, ne hotová věc, a sám to tak říká. Pro učení se ale hodí: se lo, se la, se los a se las se nauč jako čtyři hotové kusy a neskládej je pokaždé znovu.

Jak se to naučit používat

Když víš, odkud se lo je, přestaneš se mu divit. Aby ti naskakovalo samo, je potřeba ho mnohokrát říct nahlas ve větách, které dávají smysl: ¿Se lo dijiste? Sí, ya se lo dije. Na to jsou nejlepší hodiny, kde se mluví, a tak učíme v našich skupinových kurzech.

Zdroje

• Hiroto Ueda (Tokijská univerzita): Razones de «gelo» medieval y «se lo» moderno. Una hipótesis monolexicista. Z této práce jsou všechny údaje o vývoji tvaru, verš z Písně o Cidovi (v. 162) i počty výskytů v korpusu CODEA.
• Corpus de Documentos Españoles Anteriores a 1700 (CODEA), Universidad de Alcalá. Čísla v grafu jsou z tabulky v Uedově práci.
• Podle Uedy dále: H. Keniston, The Syntax of Castilian Prose. The Sixteenth Century (1937), k italskému glielo a latinskému původu spojení; H. Lausberg, Lingüística románica II (1973), k přízvuku; J. L. Girón Alconchel, Cambios gramaticales en los Siglos de Oro (2004), k době, kdy gelo ustoupilo; R. Penny, Gramática histórica del español (2006), k tomu, proč neexistovalo *geslo.
• Real Academia Española a Asociación de Academias de la Lengua Española: Nueva gramática de la lengua española (2009), k rozšíření se los dije; T. Takagaki a kol., Encuesta sobre problemas sintácticos de la lengua española (2) (2008). Obojí citováno podle Uedy.