Gramatika
Mi mamá, nebo naše mamka? Můj a náš španělsky
Španělsky mi mamá, česky naše mamka. Čeština mluví za celou rodinu, španělština sama za sebe. Podívej se, kdy říct mi, kdy nuestro a kdy ani jedno.
Španělsky se řekne mi mamá a mi papá, i když má mluvčí tři sourozence. Pes je mi perro, dům mi casa, babička mi abuela. Česky je to přitom skoro vždycky naše mamka, náš taťka, náš pes, náš dům a naše babička.
Stejná rodina, stejný pes, a každý jazyk sáhne po jiném zájmeně. Tady se dočteš, proč to tak je a co s tím, když mluvíš.
Čeština mluví za skupinu, španělština sama za sebe
Když Čech řekne naše mamka, mluví jako člen rodiny. Mamka patří k nám všem, k bratrovi, k sestře i ke mně, a tak se o ní mluví v množném čísle, i když mluví jen jeden. Totéž udělá čeština s domem, se psem i s městem: u nás doma, náš pes, u nás ve Zlíně.
Španělština vychází z jednoho člověka. Mluvčí mluví za sebe, a tak řekne mi mamá. Neznamená to, že by ji upíral sourozencům. Mi říká jen to, že jde o jeho matku, a kdo další ji má za matku, neřeší. Stejně tak mi casa je dům, ve kterém bydlím; kdo tam bydlí se mnou, z toho zájmena nepoznáš.
Jde to až k prezidentovi. Česky řekneš náš prezident; „můj prezident“ zní, jako by ti patřil. Španělsky mi presidente říct jde a od jeho příznivců to uslyšíš. Nejčastěji se ale řekne prostě el presidente.
Ještě jeden příklad ze zaměstnání. Zaměstnanec řekne en mi empresa trabajamos ocho horas al día, u nás ve firmě pracujeme osm hodin denně. Firma sama o sobě napíše nuestra empresa, naše firma, protože tam mluví skupina. Čeština má na obojí jedno slovo.
Česky „u nás“, španělsky mi
Tady je celá věc k použití. Kdykoli chceš přeložit české naše nebo u nás a jde o tvou vlastní rodinu, dům, město nebo práci, řekni mi.
| Česky | Španělsky |
|---|---|
| naše mamka | mi mamá |
| náš taťka | mi papá |
| naši (rodiče) | mis padres |
| naše babička | mi abuela |
| náš pes | mi perro |
| u nás doma | en mi casa |
| u nás ve firmě | en mi empresa |
| u nás v Česku | en mi país |
| naše město | mi ciudad |
| naše třída | mi clase |
| náš učitel | mi profesor |
Dvě slova k mamce. Vedle mi madre a mi padre uslyšíš i mi mamá a mi papá, a to i od dospělých. Madre a padre znějí o něco formálněji a nespleteš se s nimi nikde. Posesivum je ve všech čtyřech případech stejné, mi.
Pozor na čárku: mi je můj, mí je mě (para mí, pro mě). Stejně tak tu je tvůj a tú je ty.
Kdy se řekne nuestro
Nuestro není chyba a budeš ho potřebovat. Používá se, když mluvčí opravdu mluví za skupinu, nebo když je ta věc společná jemu i tomu, s kým mluví.
- Mluvím za víc lidí. Bratr a sestra spolu řeknou nuestra madre está enferma, naše máma je nemocná.
- Firma, škola, tým o sobě. Nuestros cursos empiezan en septiembre. Naše kurzy začínají v září.
- Společné s tebou. Nuestra clase es a las seis. Naše hodina je v šest, tedy tvoje i moje.
- V projevech. Nuestro país, naše země.
Když řekneš nuestra casa o domě, kde bydlíš s rodinou, každý ti bude rozumět. Jen to zní, jako že mluvíš za celou rodinu. Když mluvíš sám za sebe, je mi casa přesnější.
Mi, nebo mío
Pro „můj“ má španělština dva tvary. Krátký mi stojí jen před podstatným jménem. Plný mío stojí za ním, nebo úplně bez něj. Nuestro a vuestro vypadají v obou pozicích stejně.
Jedna poznámka k názvům, protože se o ni dá zaškobrtnout. Čeština říká můj a náš přivlastňovací zájmenaSouhrnný název pro tvary jako můj a náš, ve španělštině mi, mío, nuestro. Španělské gramatiky se neshodnou, jestli jsou to zájmena: mi stojí na místě členu, mío se chová jako přídavné jméno. A nemusí znamenat vlastnictví: mi vereda je chodník, po kterém mluvčí jen právě jde.. Španělské gramatiky se v názvu neshodnou a novější je mezi zájmena často neřadí. Víc než název ti pomůže, jak se oba tvary chovají: mi stojí na místě členu, a proto dnešní spisovná španělština neřekne el mi libro, kdežto mío se chová jako přídavné jméno. A přivlastňovací přídavná jména v tom smyslu, jak je zná čeština, tedy otcův a matčin, španělština nemá vůbec.
| Čí | Před podstatným jménem | Za ním nebo bez něj |
|---|---|---|
| můj | mi, mis | mío, mía, míos, mías |
| tvůj | tu, tus | tuyo, tuya, tuyos, tuyas |
| jeho, její, jejich, váš (usted, ustedes) | su, sus | suyo, suya, suyos, suyas |
| náš | nuestro, nuestra, nuestros, nuestras | vypadá stejně |
| váš (vy všichni, jen ve Španělsku) | vuestro, vuestra, vuestros, vuestras | vypadá stejně |
Koncovka se řídí věcí, ne majitelem: mis hermanos, moji bratři, protože bratrů je víc. A nuestra casa má ženský rod, protože casa je ženského rodu, ať mluví muž, nebo žena. Osoba je naopak na majiteli — proto mi, a ne tu.
U mi, tu a su se mění jen číslo, rod ne: mi hermano i mi hermana, ale mis hermanos. Rod rozlišují jen plné tvary a nuestro s vuestro.
Plný tvar potřebuješ ve třech situacích.
- Jeden z více. Un amigo mío je jeden z mých kamarádů. Mi amigo je jeden konkrétní.
- Bez podstatného jména. La mía es azul, ta moje je modrá.
- Po slovese ser. Es mío, je můj. La casa es suya, ten dům je jeho.
Častá chyba: es mi. Krátký tvar nemůže stát sám, správně je es mío.
Su je jeho, její, jejich i váš
Česky rozlišíš jeho knihu, její knihu, jejich knihu a vaši knihu. Španělsky je to čtyřikrát su libro. Většinou to poznáš z věty.
Když to z věty nevyplyne, pomůže předložka de s osobním zájmenem: el libro de él, de ella, de ellos, de ellas, de usted, de ustedes. U sebe to ale nejde: un libro de mí je chyba, správně je un libro mío.
A jednu věc má čeština navíc: svůj. Španělština ho nemá, takže ho nepřekládej vždycky jako su. Řiď se tím, kdo mluví: mám svůj klíč je tengo mi llave, máš svůj klíč tienes tu llave, má svůj klíč tiene su llave.
Pravidla si přečteš za deset minut. Že pořád říkáš nuestra mamá a es mi, se ale ukáže až při mluvení. Na to potřebuješ někoho, kdo tě slyší. Opravujeme to ve skupinových kurzech i při individuální výuce.
Co si odnést.
- Čeština mluví za rodinu, španělština za jednoho člověka. Naše mamka je mi mamá.
- České naše a u nás přelož jako mi: mi casa, mi perro, mi empresa, mi ciudad.
- Nuestro si nech na chvíli, kdy mluvíš za víc lidí nebo je ta věc společná i s tím, s kým mluvíš.
- Mi amigo je jeden konkrétní kamarád, un amigo mío jeden z více. Bez podstatného jména el mío, po ser mío, nikdy es mi.
- Su je jeho, její, jejich i váš. Upřesní ho de él, de ella, de usted — ale nikdy de mí.
- České svůj se řídí tím, kdo mluví: tengo mi llave, tienes tu llave.
- Posesiva ve španělštině: Nueva gramática de la lengua española (Real Academia Española a Asociación de Academias de la Lengua Española), kapitola 18: § 18.1 (tvary, shoda, šest významů su), § 18.2 (el mío, es mío), § 18.3 (před jménem a za ním), § 18.4 (de él), § 18.5 (co posesivum znamená).
- Mamá a madre, papá a padre ve Španělsku a v Americe: Diccionario panhispánico de dudas (2. vydání, RAE a ASALE), hesla mamá a papá.
- České názvy a přivlastňovací přídavná jména: Olga Macíková a Ludmila Mlýnková, Velká španělská gramatika (Computer Press, 2010).
- Obě schémata jsou vlastní kresba.
Časté otázky
Proč se španělsky říká mi mamá, když česky říkáme naše mamka?
Jak se španělsky řekne náš pes nebo u nás doma?
Kdy se ve španělštině použije nuestro?
Jaký je rozdíl mezi mi amigo a un amigo mío?
Co znamená su: jeho, její, nebo váš?
Má španělština něco jako české svůj?
Témata článku Časté chyby Varianty španělštiny
Sdílet článek
Co číst dál
Gramatika
Proč se říká el agua, a ne la agua
To el v el agua není mužský člen, ale ženský ve staré podobě. Ukazujeme, odkud se vzal, kdy se píše a proč zůstává všechno ostatní ve větě ženské.
Gramatika
Proč se ve španělštině říká se lo, a ne le lo
Španělské se lo vzniklo ze středověkého gelo, které se četlo želo. Jeho se je přestrojené le a se zvratným se ze se lava má společný jen zvuk a pravopis.
Výslovnost
Výslovnost ll a y ve španělštině, yeísmo
Ve většině španělsky mluvícího světa zní ll a y stejně. Kde se ještě rozlišují, jak to zní v jednotlivých regionech a kterou výslovnost se učit.